Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlomená růže

21. 2. 2010

 

 

Na kamennou dlažbu v koutě kostela

dopadla růže nahá, tak jak ji příroda oděla.

 

 

 

Chvíli tam nehybně, schoulená ležela,

pak z krovů perutě prachu snesly anděla.

 

 

 

 

Sehnul se pro kvítí, na dlani chvíli mu utkvěla

a vůně po vánku až k oltáři letěla.

 

 

 

Rozkvetlá rudě, až  touha se v srdci zachvěla,

ač celá stvořena, zlomená byla docela.

 

 

 

 

 

 

Vzal růži pod křídlo a vznesl se…

 

 

 

… k obrázkům protkaným pavučinou stínů,

jako cesta z provázku až k údolí zapomnění,

kde ozvěny maluji šmouhy pod vička malebným šarmem

pro třesoucí krásu smutečních dam.

 

 

 

… a pro krásu motýlů, v rozbřesku svítání,

až k tesknotě andělů, kdy pomine klekání.

Od štěstí v náručí, po dýchánek se smrtí,

sotva co rozpučí, na prach ji rozdrtí.

 

 

 

Od pravdy po lásku, jak perutě vyletí,

až k životu na vlásku, když střílejí do dětí.

 

 

 

Jak tónina klavíru, v líbezném sdělení,

jako lež, páchne z papíru a vrazi jsou šílení.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA