Popelka
Popelka
.
V komůrce plné snů,
spí dívka s čistou duší,
sní o hebkosti sametu,
spí a srdce jí buší.
.
.
Tiše spí a zdá se jí sen,
o princi s krásnou tváří,
jenž je duší svou urozen
a světlo její jasně září.
.
.
Sladce sní od chvíle,
kdy Bůh jí dal snění,
však srdíčko její spanilé,
láskou zalito není.
.
.
Zůstala sama v širém světě,
nikoho nemá, jen svou duši,
netuší kde pro ni štěstí kvete,
kde toulá se mladý princ s kuší.
.
.
Její tvář sladce překrásnou,
skrývají šmouhy popela,
plamínky v očích jí nehasnou,
věří, že láskou svět předělá.
.
.
Chystají na zámku ples,
kde princ vyvolí si svou paní,
ta noc kouzel přijde dnes,
dnes šípem Amor je zraní.
.
.
Šaty z brokátu, oči jak hvězdy,
v údivu nad krásou ztichl sál,
princ spatřil její úsměv něžný
a zoufale se do ní zamiloval.
.
.
Odbila půlnoc, dívka se ztratila,
princ celý nešťastný za ní běží,
však ani stopa po ní nezbyla,
jen malinký střevíček tu leží.
.
.
Jel hledat lásku do kraje,
zoufale tolik vytouženou,
ta která střevíček nazuje,
stane se jeho ženou.
.
.
Každá už střevíček vyzkoušela,
však nepadl žádné, která chtěla,
až přišla na řadu dívka od popela,
ta do něj vklouzla a prince políbila.
28.2. 2000