Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bouřka

27. 12. 2007

Bouřka

 

Jak se stromy klátí z mého básnění,
 
potkal se Anděl s Vílou na Zemi.
 
To keře se houpou, v červánkách,
 
jako v Temnu blýská se a hřmí
 
a ega kolem sebe kopou, v líbánkách,
 
v srdcích se v rozbřesku do poledne setmí.
 
 
 
Větev se ke mě s nabídkou naklání,
 
když pohladit chci její srdce na dlaní,
 
ale kdo řezal by pod sebou svět?
 
Tak přemýšlím kým že to na světě jsem,
 
deset se po mě žádá a nabízím jenom pět?
 
Nedám všem co jen jednomu a jednomu to co všem.
 
 
 
Básním si v tichu o bouřce, když déšť z nebe padá,
 
co jednomu uleví, to v bouřce jinému strádat dává.
 
Být bouřkou na chvíli, o tom sním a píši pár vět,
 
abys sílu slova poznala, když vítr chceš pohánět
 
a pročesala stromy,  našla v korunách sílu ovládat
 
duhové emoce, jejich míru, lásku i chlad.
 
 
 
Abys Zemi k životu probrala laskavou svou něhou
 
a vyrostla ze tmy, ve Světle našla svou hodnotu,
 
překonala strach, úzkost, i v hněvu němou hluchotu
 
k tomu Světlo k nohám ti skládám s láskou svou.
 
 
 
 
 
O tom, jak v bouřích duhových emocí se stromy klátí,
 
s touhle básní mou, je tma na kost, zima v schoulení,
 
všichni jsou většinou v sobě dost pro sebe svatí
 
když píši verše očima, vítr listy zmítá v trápení.
 
vše končí i začíná a světlo i tma jsou na Zemi.

  

                                                                                                   27.12. 2007

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář