Bouřka
27. 12. 2007
Bouřka
Jak se stromy klátí z mého básnění, potkal se Anděl s Vílou na Zemi. To keře se houpou, v červánkách, jako v Temnu blýská se a hřmí a ega kolem sebe kopou, v líbánkách, v srdcích se v rozbřesku do poledne setmí. Větev se ke mě s nabídkou naklání, když pohladit chci její srdce na dlaní, ale kdo řezal by pod sebou svět? Tak přemýšlím kým že to na světě jsem, deset se po mě žádá a nabízím jenom pět? Nedám všem co jen jednomu a jednomu to co všem. Básním si v tichu o bouřce, když déšť z nebe padá, co jednomu uleví, to v bouřce jinému strádat dává. Být bouřkou na chvíli, o tom sním a píši pár vět, abys sílu slova poznala, když vítr chceš pohánět a pročesala stromy, našla v korunách sílu ovládat duhové emoce, jejich míru, lásku i chlad. Abys Zemi k životu probrala laskavou svou něhou a vyrostla ze tmy, ve Světle našla svou hodnotu, překonala strach, úzkost, i v hněvu němou hluchotu k tomu Světlo k nohám ti skládám s láskou svou. O tom, jak v bouřích duhových emocí se stromy klátí, s touhle básní mou, je tma na kost, zima v schoulení, všichni jsou většinou v sobě dost pro sebe svatí když píši verše očima, vítr listy zmítá v trápení. vše končí i začíná a světlo i tma jsou na Zemi.
27.12. 2007
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář